Petit signe de vie...

Dlouho jsem se neozvala, nebylo kdy... A nebylo proč... Po zkouškách z letního semestru, co proběhly na začátku dubna (a jejichž výsledky pochopitelně doteď ještě nevím), se totiž můj život mírně smrsknul... Kamarádi se rozprchli na stáže po světě a po širé Francii, a já si tu zbyla sama s hromadou úkolů... Ten největší byl dát dohromady výzkumák. Na samém počátku jsem si to malovala růžově, nicméně zdejší časově náročný školní zápřah mi udělal mírně čáru přes rozpočet, a tak jsem teprve 6.4. vzala do ruky první článek a začala přemýšlet nad tím, jak ten výzkumák uvařím... 7 týdnů, odpočítávání začalo... Takže dny následující se proměnily v občas depresivní stereotyp studia, přemýšlení, práce a sportu. Všední den nebo víkend, všechno jedno, všechno stejný, deadliny visící nade mnou jako Damoklův meč mi skoro nedaly spát a k tomu totální izolace v podobě prázdninově vylidněného Blois. No zkrátka hnus humus... Nicméně práce už přinesla první ovoce, 50 stran je hotových, už přibude jen pár jednoduchých věcí a samozřejmě závěrečné korektury... A taky proceedings na konferenci, dvě prezentace... Nicméně od dob, kdy jsem nemohla spát z toho, že nemám nic v ruce a že to nemůže fungovat, je to posun asi o 500% k lepšímu :-) Stejně už se těším, až to bude za mnou a zase osobně pozdravím domovinu a všechny drahé... I když po Francii se mi bude stýskat...